První a rozhodně ne poslední dnešní kafe…
Po 3 hodinách „psaní“, které jsem strávil hledáním dalších nutných informací pro svou práci se vydávám na studijní abych se ujistil, že moje přihlášky byly doručeny na správnou adresu a nechal si poradit jak si nejlépe poradit se záludným termínem odevzdání bakalářky, lidově řečeno na co se vymluvit pokud bych chtěl odevzdávat o něco déle. Mám se na místě setkat se spolužákem, ale jak znám jeho ranní aktivity budu nejspíš čekat na Godota….
Po 15 minutách docházím k názoru, že na Godota nemá smysl čekat a vyrážím za studijní referentkou… Odcházím bohatší o zjištění, že žádost o prodloužení data odevzdání se v byrokratické rovině rovná pořádání mezinárodnímu kongresu s účastí všech hlav států k čemuž náleží také veřejně posvěcený úplatek ve výši 500,- ať už je to pouze o den, týden či půl roku… pětistovku za lejstro, který mi ještě nemusí ani vzít odmítám dát a s trochu nalomenou náladou se vydávám vstříc svému pondělnímu rituálu…
Druhé dnešní kafe v mé oblíbené francouzské kavárně kde přemýšlím co dál… SMSka od Godota: „Sorry, zase jsem zaspal“. V hlavě se mi honí myšlenky ale jedna se mi stále vrací… obrázek J. P. Belmonda sedícího za stolem v šeré místnosti, s lustrem staženým až k hlavě a datlujícím do stroje… Nad tou myšlenkou se opravdu vnitřně rozchechtám protože tento film, nehledě na názory kritiků, patří mezi mé nejoblíbenější… A právě teď se v tom filmu nacházím sám… Kdo viděl film Muž z Acapulca, ví o čem mluvím… báječný film, který i přes svou na první pohled komickou fasádu, má podle mne i svou hlubší rovinu. Film je o spisovateli druhořadých románů jehož život v pravdě za moc nestojí, honí ho termín, zlobí ho psací stroj a múzou je mu krásná sousedka od vedle. s životem se pere prostřednictvím svých románů a zapaluje jednu od druhé. Vzpomínám jak jsme s kamarádem předloni v Normandii v dobách nejtěžších sami hráli ty nezapomenutelné scénky. Tahle hlubší rovina filmu mnou najednou prostupuje a já cítím, že to zvládnu napsat… i kdybych měl spát 3h denně, vykouřit 4 krabičky cigaret a zešedivět u toho… Mám bezvadného vedoucího práce, kterého najednou nechci zklamat, stejně jako Belmondo nechce zklamat Jacqueline Bisset. Platím vždy usměvavé servírce a vyrážím tvořit… když to dokázal Belmondo 😉
Je jedenáct hodin, na stole vedle mne se ještě kouří z třetího dnešního kafe, zapaluju si dýmku a vyrážím psát…