Údajně se v průběhu života tématem sebevraždy, více či méně vážně, zabýval každý z nás. Osobně bych to přičetl obecné lidské touze dumat nad nezažitým a nezažitelným, podobně jako je tomu například s nesmrtelností. Tento text však nebude o sebevraždách, ale o tom, jak je někteří, pro mne důležití, autoři pojímají ve svých textech.
Myšlenka na sepsání takového textu se zrodila při pohledu na monitor, na kterém mi v předvánočním čase zablikalo upozornění, že další text mé oblíbené blogerky, Nataši Bolkonské,[1] je na světě. Její text, s názvem „Kdybych se zabila,“ ve kterém se vedle osobní reflexe zabývá knihou „Rozprava o dobrovolné smrti“ od Jeana Améryho, jsem zhltl během okamžiku, abych ho pak v následujících dnech četl ještě několikrát. Není to úplně vánoční čtení, ale je to rozhodně čtení hodné zamyšlení… Autorka totiž nabízí, i pro dnešní svět, poměrně odvážnou tezi:
„Podle mě je dost dobře možné zabít se tak, jak člověk odejde z večírku, kde ho to nijak zvlášť nebaví. Dejme tomu, že dotyčný už absolvoval spoustu podobných večírků – možná celý jeho život je jeden takový nikdy nekončící nudný večírek. Nemusí z toho upadnout do deprese, rvát si vlasy, hryzat nehty, plakat do polštáře. Prostě jen usoudí, že už to možná nikdy nebude jiné, případně ho přestane bavit čekání na případnou změnu a tak odejde, ne?“
Nataša Bolkonská vše navíc dokládá svou osobní zkušeností, kdy pracovala jako ošetřovatelka starých a nevyléčitelně nemocných. Upřímnost, s jakou dokáže ve svých textech předestírat své názory na knihy, lidský život i život lidí, je hodna zaznamenání…
„Nemusí vám být osmdesát, může to přijít mnohem dříve. Najednou sedíte ve své kuchyni a nevíte, že je to vaše kuchyň, děláte si do kalhot a cizí holka to po vás utírá. Čas od času ještě třeba máte jasnou chvilku – tehdy pochopíte rozsah škod, svůj stav a jeho nevratnost, a budete ošklivě, nemocně plakat, soply vám budou téct po bradě, v roztřesených ústech vám bude v rytmu vzlyků poskakovat umělá zubní protéza.“
Moje maminka dělávala úplně to samé a nyní pracuje v nemocnici na oddělení LDN, a proto mi opravdu nedělá problém souhlasit s Natašou Bolkonskou v tom, že smrt může být kolikrát ta lepší možnost. Osobně mojí mamince hrozně závidím, i když nevím, jestli slovo závidět je to pravé. Způsob, s jakým se každý den dokáže sebrat a jít do práce, která ji ohromně baví, ale ve které se každý den potkává s nesmírným lidským utrpením. Není to apatie, není to nějaký automatismus, ti lidé na oddělení do toho dávají mnohem více, než by se na první pohled zdálo. Ač v oficiální nemocniční terminologii převažuje slovo klient, pro ně jsou to stále pacienti a podle toho se k nim také chovají.
V době, kdy jsem s nadšeným údivem četl tyto řádky, ležela mi na stole kniha, k jejímuž vyzvednutí z knihovny jsem se odhodlával několik let. Obecně mám z ruské literatury trochu strach, ale zároveň k ní chovám i značný respekt. I to je důvod, proč jsem se k čtení Dostojevského „Běsů“ odvážil až nyní. Není to úplně vánoční čtení, ale… V jedné z prvních kapitol se vypravěč při pátrání po jednom ze svých přátel, Šatovovi, dostává do jeho domu, kde však místo něj nachází domovníka, pana Kirillova. Životní obsesí pana Kirillova jsou sebevraždy.
„Představte si balvan takových rozměrů jako veliký dům. Visí a vy jste pod ním. Kdyby na vás spadl, kdyby vám spadl na hlavu, bude vás to bolet?“
„Balvan jako dům? To víte, že bych měl strach.“
„O strachu nemluvím. Ale bolelo by to?“
„Balvan jako hora, těžký jako hrom? Ovšemže by to vůbec nebolelo.“
„Ale zkuste si takto stoupnout doopravdy – dokud bude nad vámi viset, budete se velice bát bolesti. Kterýkoli význačný vědec, význačný profesor, všichni, všichni se budou velice bát. Každý bude vědět, že to nebolí a každý se bude velice bát toho, že to bolí.“
Nutno poznamenat, že v samotném závěru dialogu, kdy nás autor postaví za dveře pana Kirillova, o tomto muži prohlásí, že je to blázen, ale ještě předtím si dovolím ještě jednu ukázku z tohoto rozhovoru.
„Úplná svoboda bude tenkrát, až bude lhostejné, zda žít či nežít. To je konečný cíl.“
„Cíl? Ale pak možná nikdo ani nebude chtít žít.“
„Nikdo,“ prohlásil rozhodně.
„Člověk se bojí smrti, protože miluje život. Takhle to aspoň chápu,“ poznamenal jsem, „a tak velí i příroda.“
„To je ničemnost a v tom je celý podvod.“ Oči mu zaplály. „Život je bolest, život je strach, a člověk je nešťastný. Dnes je to samá bolest a strach … Život se dnes poskytuje za cenu bolesti a strachu a v tom je celý podvod. Dnešní člověk ještě není ten pravý člověk. Jednou zde bude nový člověk, šťastný a sebevědomý. Komu bude lhostejné, zda žít či nežít, to bude nový člověk. Kdo přemůže bolest a strach, ten bude sám bohem. Ale tamten bůh už nebude.“
„Takže podle vás tam ten bůh přece jen je?“
„Není, ale je. V balvanu bolest není, ale ve strachu před ním je bolest. Bůh je bolest způsobená strachem ze smrti. Kdo přemůže strach a bolest, ten se sám stane bohem.“ (Přiznám se, že zatím jsem celý román nedočetl, ale Dostojevského obavy z toho, co přijde v budoucích letech, jsou v celém textu jednoznačně patrná). „Přijde nový život, nový člověk, všecko nové… Pak se bude historie dělit na dvě období; od gorily po odstranění boha a od odstranění boha po…
„Po gorilu?“
„… po přeměnu země a člověka, přeměnu fyzickou. Člověk bude bohem a změní se fyzicky. I svět se fyzicky změní i myšlení a veškeré city. Co myslíte, změní se pak člověk fyzicky?“
„Když bude lhostejné, zda žit či nežít, pak se zabijí všichni, a v tom bude asi celá změna.“
„Na tom nesejde, ale zabijí podvod. Každý, kdo chce nejvyšší svobodu, musí se odvážit zabít sám sebe. Kdo se odváží sám sebe zabít, ten odhalil tajemství podvodu. Dál už není žádná svoboda, zde je vše a dál už není nic. Kdo se odváží zabít se, ten je bůh.“
A tady nám na scénu vstupuje třetí z autorů, pro jejichž texty mám slabost, Chuck Palahniuk. I když. Co to „Prokletí,“ Chucku? No nic. Nevím, kde při psaní „Klubu rváčů“ bral svou inspiraci, ale jako bych četl velice podobné řádky.
„You are not a beautiful and unique snowflake. You are the same decaying organic matter as everyone else, and we are all part of the same compost pile.“ „First you have to give up, first you have to know… not fear… know… that someday you are gonna die.“
Nebo na jiném místě – slavná jízda ukradeným autem napříč všemi pruhy až k finální havárii, při které málem zemřou: „You had a near-life experience.“ the mechanic says.
Jedno mají všechny tři texty společné. Vymezují se proti patosu, kterým bývá smrt, ať už ta dobrovolná či nedobrovolná, obestřena. I Kirillov se snaží o odstranění mýtu kolem sebevražd, byť pro něj účel světí prostředky a za odstraněním tohoto mýtu vidí příchod nového druhu lidí. Lidí, kterých se sám Dostojevský tolik obával. Všechny tři texty se navíc věnují tématu svobody. Svobody odchodu v podání Nataši Bolkonské či svobody ve chvílích, kdy si uvědomíme, že jednou stejně umřeme. Otázka pak leží, kde vězí a co to vlastně je – ona konečná svoboda – ve způsobu, jakým se Tyler Durden v Klubu rváčů chová, protože ví, že stejně jednou zemře – odstraní strach a bolest, stává se tedy bohem, podle pana Kirillova? Nebo se tak děje až v okamžiku finálního výstřelu, kterým hlavní hrdina Tylera definitivně zabije – přijme tezi o sebevraždě jako očistě od klamu?
Jsou to spíše otázky do pranice, ale myšlenky všech tří skvělých autorů, toliko poplatné pro dnešní dobu, kdy se ke svým zemřelým blízkým, natož k těm ještě žijícím, často chováme velice prazvláštně (údajně až 40% uren našich zpopelněných blízkých zůstává opuštěno v krematoriích, aniž by si je někdo někdy vyzvedl), mi přijdou přinejmenším hodné zamyšlení…
Ale ještě jedno poučení z čtení všech tří textů plyne – strachem člověk vůbec nic nezíská…
[1] http://bolkonska.blog.respekt.ihned.cz/