V hodinářství se ukázalo, že jsem nebyl toho dne jediný a tak se nás tam za chvilku tísnilo pět. Pět uchazečů o novou baterku. Zničehonic si to mezi nás přišourala i postarší babička s ustaraným výrazem, kterého si všimla i prodavačka.
„Mohu Vám pomoci?“
„Jo…,“ řekla babička a začala usilovně šátrat v ohromné tašce, kterou táhla za sebou. „Rozbil se mi budík. Koupila jsem ho před měsícem za 2 stovky a asi je tam něco rozbitý, protože netiká.“ A vytáhla klasický plastový budík a mocně s ním zachrastila.
„To víte tyhle plastový, to dneska nic nevydrží…,“ řekla na to překvapivě upřímně prodavačka a jala se babičce vysvětlovat, že bude lepší koupit novej. „Podívejte, máme tu krásný nový s rádiem.“
„A ty tikají?“
„Ne, ty hrajou písničky.“
„Tak ten nechci.“
„Pak tu máme úplnou novinku – satelitem řízený budík.“
„A ten satelit tiká?“
„Ne, ten posílá signál tomu budíku.“
„A ten budík tiká?“
„Ne, netiká.“
„Já potřebuju budík, kterej tiká,“ řekla rozhodně babička a dala se do vysvětlování. „Víte, můj nebožtík muž, nikdy neusnul, pokud neslyšel tikání budíku a já jsem si na to tak zvykla, že když mi umřel, potřebuju ten tikot slyšet taky.“
Prodavačka chvíli nevěděla, co si s tím počít až situaci zachránil jeden z čekatelů na novou baterku, který prohlásil: „A co támhleten?“ a ukázal směrem do zaprášeného koutu regálu, kde stál jeden starý, klasický, natahovací budík a nad ním visela načmárána cedule „repasované budíky á 100 Kč.“
„Ten je poslední, je hrozně starej, ale vnitřnosti má novější,“ řekla prodavačka ustaraně.
„A ten tiká?“
„Tiká, ale zpožďuje se… Vlastně nevím, proč ho tu vůbec ještě máme.“
„Beru!“