Reklama
 
Blog | Jan Paul

Setkání s Tacheles

„Určitě do Tacheles!“ Katherine je dneska evidentně v dobré náladě, což tak trochu dává spát mýtům o nepříjemných recepčních. A sám sebe přistihuji jak v ranním slunci, které jí dopadá na tvář, plaším i mýtus o ošklivých Němkách. Usměju se na oplátku a snažím se jí vysvětlit, že nemám tušení o čem je řeč. Ač jsem studiem průvodce Berlínem strávil několik hodin, tenhle název mi opravdu nic neříká. Katherine nasadí pohled pobavené učitelky a trpělivě se dává do vysvětlování. Byl jsem tehdy v Berlíně čtvrtý den a ještě jsem netušil jak snadno si na něm člověk vypěstuje závislost.

Říká se, že každé město je plné příběhů a ty berlínské mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodl se za nimi vypravit osobně. Myšlenek jsem byl tehdy plný, ale ty desítky stran, které jsem popsal na palubě mého plovoucího hotelu, mi dávaly jen velice útržkovitý obraz a v hlavě působily spíše zmatek. Své zážitky proto píšu s téměř ročním zpožděním, aby ono nezralé osvícení, které jsem pociťoval po návratu domů, mělo dostatek času uzrát.

 

Podle rad a velice užitečné mapy od Katherine jsem dorazil do bývalé židovské čtvrti uprostřed berlínské části Mitte. Z toho jakým tajuplným a poťouchlým způsobem mi to Katherine popisovala jsem tak trochu očekával netradiční turistický zážitek, ale to co jsem spatřil mi vyrazilo dech. S otevřenými ústy jsem uprostřed jednoho z nejmodernějších a architektonicky nejzajímavějších měst světa zíral na mohutnou, evidentně vybombardovanou budovu, která polykala davy kolemjdoucích.

Reklama

 

Slovo Tacheles by v jidiš mělo znamenat něco ve smyslu upřímnosti či otevřenosti (jsou-li mezi čtenáři odborníci, budu velice rád za připomínky) a nutno říci, že z ulice ta vybombardovaná budova moc přátelsky a otevřeně nevypadala. O to větší bylo mé překvapení při průchodu hlavní vstupní branou, která kdysi sloužila stejnému účelu, ale pro ohromný supermarket, který se za ní nacházel na počátku 20. století, nebo pro budovy spjaté s NSDAP před a během druhé světové války. Po válce se evidentně režimu v NDR nechtělo do oprav investovat a tak jí nechal svému osudu. A tak ve stejném stavu, v jaké zažila nástup komunismu ve východním Německu, ho i přežila.

 

Atmosféra po vstupu se dá jen těžko popsat, to říkám upřímně, to se dá asi jen zažít. Je to jako by člověk vstoupil za zrcadlo a objevil neuvěřitelnou zvláštnost bytí. Hned první chatrč, do které jsem vstoupil, byla plná fotek prostitutek. Na prvním pohled nevábných, evidentně posbíraných v ne úplně útulných uličkách. Nicméně při hlubším pozorování jsem začal v těch smutných, špinavých a někdy i pořezaných tvářích objevovat jejich skrytý půvab a zároveň neskutečnou hloubku jejich příběhů, které nikde vypsány nebyly, ale u každého portrétu si ho člověk mohl snadno domyslet. Vstupné je typu „vstup a jestli se líbilo, tak nám na konci můžeš něco hodit do kasičky“ – fér přístup. A že je na co se dívat… Člověk prochází mezi jednotlivými výtvarnými díly jako na monumentální výstavě, sleduje ženy v montérkách jak svařují železné pláty do tvarů, které tvar na (pouze) první pohled postrádají, chlapíky jak vysedávají před svým bungalovem s jointem v ruce, hledají inspiraci a chytají bronz. Všude jsou barvy, pohodová hudba, několik barů a nad tím se vznáší duch naprosto odvázané kreativity. Žádné bariéry, žádná omezení, fantazii se meze nekladou… Jsou zde umělci z Ruska i z Gruzie, z Francie i Německa, Kolumbie i Venezuely, Iráku i USA, Itálie i Etiopie, umělci honosící se tituly jako transevropan nebo globální umělec. Navzájem si beze slova pomáhají, radí se a radují. Z úspěchů svých i těch ostatních…

Nemám v úmyslu popsat vše co jsem viděl, cítil a zažil. Na to mi chybí ta správná slova a tak trochu mne brzdí i fakt, že vám nechci prozradit ani o špetku víc, nechť si každý, dle chutí svých, ráčí vybrat. Nabídka je opravdu pestrá a člověk se zamiluje na první pohled.

 

O to víc mne na podzim minulého roku překvapila zpráva, že se jistá německá banka rozhodla vystěhovat umělce a na místě současného squattu, kunsthausu, galerie, jak je jen libo, vytvořit luxusní rezidence. Ve své podstatě nejde ani tak o to, že by ti umělci neměli kam jít, jde o to, že se Tacheles jako symbol, jako místo nevázaného setkávání a kreativity, i jako turistická atrakce, kterou ročně navštíví okolo půl milionu! návštěvníků, vytratí. Své o jejím významu říká i fakt, že podporu jí během krátké doby vyjádřilo přes 90 000 lidí z celého světa. Trochu si říkám, jestli by tohle bylo vůbec možné u nějaké památky v Čechách. Potíž je v tom, že jakmile dovolíme zánik podobných center vzdělanosti, umění, tvůrčí kreativity a fantazie, olupujeme o ni nejen ony umělce, ale i celou společnost. Prostitutka z Ukrajiny bude vždy jen prostitutka z Ukrajiny, nebo ne?